Nástup počítačů se od předchozích technologických vln neodlišoval kvalitativně, ale velikostí dopadu (tedy kvantitativně). U dřívějších vln nebylo až tak těžké vysvětlit někomu (a pro něj pochopit), k čemu co slouží - i největší laik na první pohled pochopí, že televize slouží k přenosu živého obrazu. Jediný pohled na počítač neřekne laikovi téměř nic a spíše prohloubí jeho pocit, že tady jde o něco, čemu on nerozumí a ani nemá šanci porozumět - v takové situaci se lidé instinktivně chovají tak, že předmětu svého nepochopení začnou přisuzovat nadpřirozený původ a mají tendenci předávat mu své vlastní problémy, nebo jej dokonce využívat jako záminku (svalovat na něj vinu za svou vlastní nedokonalost, neschopnost či alespoň nechuť k něčemu). Přesně to potkalo a dodnes potkává počítače: velmi mnoho lidí nechápe jejich skutečnou podstatu a neuvědomuje si, že jde o pouhý nástroj, byt velmi výkonný a složitý, ale stále jen nástroj. Velmi mnoho lidí se počítačů stále ještě instinktivně bojí a bere je jako hrozbu, protože je chápe spíše jako něco, co manipuluje s námi lidmi jako s vlastním nástrojem, a neuvědomuje si, že skutečnost je přesně opačná. Z toho pak také vyplývá i tendence svalovat nehrůznější vinu na počítač. Schválně, kolikrát jste ve svém okolí zaslechli výmluvu ve stylu „nejde to, je to na počítači"? Celé toto nepochopení je navíc umocňováno faktem, že ovládání počítače jakožto nástroje (byt na úrovni koncového uživatele hotových aplikačních programu) je složitější než u jiných technologií, resp. nástrojů (například televize, ale i automobilu apod.). Na druhé straně je třeba si uvědomit, že i konstrukce a ovládání počítačů byly časem maximálně zjednodušeny. Způsob, jakým dnešní koncoví uživatelé pracují se svými počítači, je ne srovnatelný s tím, jak se používaly první počítače. Místo kryptických a obtížně zapamatovatelných slovních příkazu s nejrůznějšími parametry, které bylo nutné pečlivě a přesně vypisovat, dnes uživatelé pracují spíše tak, že prstem ukážou na to, co od počítače chtějí - přesně to je totiž princip dnešních grafických uživatelských rozhraní (jaká mají např. oblíbená i tolik zatracovaná MS Windows). Ta uživatelům předkládají určité možnosti v názorné grafické podobě (prostřednictvím ikon, event. jiných grafických objektu) a uživatelé pouze ukazují prstem (ve skutečností kurzorem ovládaným myší) na to, co skutečně chtějí. Je to nejen velmi intuitivní a názorné, ale dává to i samotnému počítači mnoho šancí, jak napomoci člověku (napovědět mu, upozornit jej na případné chyby apod..). Vlna nástupu počítačů, která v současné době zřejmě kulminuje, naštěstí již dokázala změnit mnohé z původně negativních reakcí člověka na celou výpočetní techniku - především poklesla míra nepochopení skutečné podstaty počítačů (a tím současně i míra toho, jak se lidé počítačů bojí, jak je odmítají či dokonce zneužívají jako záminku pro svou vlastní nedokonalost). Mnoho lidí již také melo příležitost přesvědčit se o užitečnosti a výhodnosti počítačů. Presto je před námi stále pořádný kus cesty. Další vývoj počítačů samozřejmě bude pokračovat a lidé je budou stále více akceptovat. Na obzoru je přitom další změna ve způsobu ovládání počítačů - místo dosavadního grafického rozhraní se stylem práce „ukaž mi, co chceš" nastoupí hlasové rozhraní a styl „řekni mi, co chceš". Dnes již existují první verze hlasem ovládaných aplikací, například textových editoru, se kterými uživatel komunikuje stejně, jako kdyby diktoval text skutečné (lidské) písařce. Až se techniky hlasového ovládání náležitě zdokonalí, nebudou počítače potřebovat dnešní monitory a klávesnice. To následně umožní jejich další miniaturizaci - Již dnes se hovoří o tzv. wearable počítacích (doslova „oblékatelných" počítačích), které budou lidé nosit na svém tele, například v náprsních kapsách, zašité do rukávu, na řetízku na krku či připjaté na ruce jako hodinky. Vlna počítačů zkrátka zdaleka není u konce.