I   F r a n t i š e k    M u d r a    u ž    j e n o m     b y l . . .

„Prosím tě, pusť mne domů,“ volám trochu přiškrceným hlasem na manžela, uprostřed hluboké noci po návratu z filmování – točili jsme film o světoběžníkovi Eskymo Welzlovi s Eduardem Valentou v Praze a potom s dalšími jeho pamětníky cestou do Ostravy. Moje volání je beznadějné, už celá ulice je informována o návratu ztracené dcery a manžel tvrdě spí. Nakonec se mi podařilo probudit sousedy nad námi, ti uvázali na špagát klíč a boucháním do okna manžela probudili. Bylo tomu tak skoro vždycky, když tím nejvyšším ve štábu byl režisér František Mudra. Vrátili jsme se z filmování o celý jeden den dříve, proto nechal manžel klíč ve dveřích.

František Mudra byl v době mého nástupu do ostravské televize druhým režisérem, který měl ke své profesi patřičné vzdělání. Studoval na FAMU režii. Vzpomínám si, jak jsme spolu vyjeli na první filmování. Byl to zcela jednoduchý snímek a nějakých učních toho času na rekreaci někde na Hutisku Solanci. Už tenkrát jsem zaregistrovala, jak František, Fanouš jsme mu říkali, rozbalil čtvrtku papíru a na něm měl namalován „vláček“. Ty vagónky, to byly jednotlivé sekvence filmu. Takový vláček měl vždy – ať šlo o film, nebo o inscenaci, či nějakou reportáž. To byl základ jeho práce.

Někdy v lednu 1962 jsme točili onu první reportáž (tedy pro mě byla první) a potom v únoru přenos z Kulturního domu Hlubina (zase byl pro mě první), a 21. března téhož roku jsme z vysílače v Hošťálkovicích vysvětlovali divákům, jak se dělá televize. Kameraman Jiří Štaud tam například říkal, že ve scénáři inscenace má poznamenaných asi tisíc záběrů (trochu to přehnal) a nesmí ani jeden vynechat. Vysílalo se přece živě! Datum si pamatuji proto, že Fanouš měl právě v ten den dvacetdevět roků!

Ve stejném roce někdy v květnu a červnu jsme opět s Františkem vyráběli první inscenaci, kterou dramaturgoval vynikající Jaroslav Müller, Není doba pro zupáky. Napsal ji Ira Levin a přeložila Gabriela Nová, která měla za sebou vítězství v oblíbené soutěži Desetkrát odpověz. V hlavní roli Bohuslav Čvančara a Tomáš Šolc, který brzy odešel do Plzně.

Bydleli jsme v Porubě a když se Mudrovi přestěhovali do většího bytu kousek od nás, často jsme mívali porady doma. A nejen porady. Byla před námi obhlídka a Franta přišel s malou Haničkou. Zůstaň prosím tě doma, já práci na obhlídce za tebe udělám. Jindy se zastavil brzy odpoledne a odcházel v pozdních hodinách. Potřeboval si ověřit, jak je připraven na pěstování včel. A my jsme se zaujetím naslouchali čtyřhodinové přednášce. O včelách a novince nadstavkových úlech. Neustále vzdělával a na nás si ověřoval, jak je k nějakému novému koníčku připraven. Z dlouhé přednášky o včelách jsem natrvalo zaznamenala jen ty nadstavkové úly. Vzdělávací povídání jsme poslouchali rádi, Fanouš byl vynikající vypravěč a vždy věděl něco zajímavého. Bylo to v době, kdy nás televize velmi zaměstnávala, ale naše mládí si umělo najít ještě čas na společné hovory, i rodinné návštěvy.

S Františkem Mudrou jsem v létě 1963 natáčela velmi zajímavý film o Hitlerově hlavním stanu u polského Kentrzyna. U nás byla tenkrát dost velká bída o potraviny a v Polsku tomu bylo naopak. Na hostinu, kterou jsem mohla štábu připravit, vzpomínají jeho členové do dneška. Díky penězům, jimiž nás vybavila polská televize, mohli si hoši koupit cokoliv a jenom říkali: „Paní Chanka to zalatvi!“

S Františkem jsem během třiceti let, které jsem v ostravské televizi mohla strávit, realizovala nesčetné množství pořadů, i takových, jakými byly „Lovy beze zbraní“, první film o přírodě a řadu, řadu dalších, i velmi náročných přenosů a inscenací.

Měl vzácný dar. Věděl, že televizní práce je velmi náročná pro všechny profese a vždycky se snažil, aby ji jim co nejvíce usnadnil. Televizní inscenaci Ranní rosa na zelené trávě jsme točili také na Slovensku v Kvačanské dolině.

Výtvarník Petr Gleich měl veliký problém. Nemohl nají patřičný mlýn. Nakonec jsme viděli obrázek mlýna v časopise „Krásy Slovenska“, vypravili jsme se tam na obhlídku, a protože jsme nenašli lepší a bližší, museli jsme použít Kvačanský.

Ubytovali jsme se na chatě Dopravstavu v Roháčích, na místo filmování jsme to měli pár kilometrů. Na obhlídkách nás provázelo vždy nádherné počasí a já jsem se modlila, aby bylo stejné i na vlastní filmování. Vycházelo nám to a prožívali jsme v krásném prostředí Kvačanského mlýna pěkné chvilky. Ty byly vždycky, když se natáčení dařilo. 

Poslední filmovací den. Probudil nás déšť… Proboha, jak to dokončíme, když vše máme natočeno v pěkném počasí? Fanouš přišel za mnou a říkal mi: „Zůstaňte všichni tady, já zajedu na plac a vymyslím to!“ za nějakou dobu se vrátil s perfektně vymyšlenými záběry a filmové dotáčky jsme dokončili i ve škaredém počasí. Na Kvačanském mlýně jsme neměli „protipohled“. Natočili jsme ho na obrovském travnatém svahu v Jeseníkách. I tohle režisér Mudra vymyslel.

Na mé poslední inscenaci s názvem „Vzestup po šikmé ploše“ byl podepsán jako režisér také František Mudra. To už používal svoje úsloví. Zatímco jiní režiséři se nikdy nestačili vejít do plánovaného výrobního času, František prohlásil, když jsme měli třeba pracovat do šesti. „Dneska končíme v půl šesté, já musím jít na koncert!“ A štáb se radostně rozcházel, aby následující den se ve stejné pohodě vrhl na další práci s režisérem Mudrou.

Myslím, že i dvacátého sedmého prosince 2004 šel František Mudra na koncert. Vypravil se už dopoledne a bohužel se zapomněl vrátit, aby se ještě někdy mohl setkat se svým radostným štábem.