Pořad,
který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal
23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad
v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční.
Do útulné chaty, jejímž autorem
byl výtvarník Divadla Petra Bezruče Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ -
vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování
výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém
zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl
řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem byl „zákaz“.
Kdykoliv zavřu oči a dám mozku
povel lovy, uvidím jejich první aktéry, kteří zasedli v lovecké chatě
kolem stolu. Spisovatel Rudolf Luskač, ten vyprávěl o setkání se sněžným
mužem, fotograf Sláva Štochl, jehož snímky o kanibalismu štik proběhly
tehdy celým světem a od něhož jsem se po prvé dověděla, že rybář není
tichý blázen, ale romantický pozorovatel přírody. Ilustrátor Mirko Hanák,
chlap s mírou nejmíň metr devadesát, pod jehož obrovskýma rukama se rodily
ty nejněžnější čáry, které oživovaly les a jeho obyvatele. Potom
nestárnoucí pozorovatel přírody spisovatel Jaromír Tomeček, který jediný z
nich se dožil devadesátky. I opravdoví myslivci tam byli. František Fric,
lesní
inspektor, ale také autor knihy Kudu větevnice. Potom vedoucí polesí
Šindler a Krčmář. Televizi zastupoval kameraman Milan Vilím. Společnost
uzavíral herec Luděk Eliáš, který četl nádhernou příhodu z knihy Michaila
Prišvina Jak mi sloužil Pan.
Úspěch byl nevídaný. První
dopis přišel od Jana Wericha, dodnes opatruji hodnocení Karla Hájka,
přišly dopisy od mnoha diváků. Všichni si přáli opakování. Nebylo to tak
jednoduché jako dnes, kdy máme k dispozici dokonalou záznamovou techniku.
Zbylo jen to, co si kdo zapamatoval, ostatní se rozplynulo a zmizelo v
nenávratnu.
Radovali jsme se z tak veliké
divácké přízně a chtěli jsme divákům vyhovět. Termín reprízy byl stanoven
na 26. prosince, na Štěpána. A tak v době, kdy ve všech domácnostech vládl
vánoční klid a mír a všichni posedávali u svátečního stolu, sjeli se opět
účastníci z Prahy, z Brna, z Ostravice a z Jeseníků. Znovu se postavila ve
studiu lovecká chata, znovu se „zapálil“ V krbu oheň pro „promrzlé lovce“,
na stole se kouřilo z horkého čaje, kameraman Jiří Štaud nechal rozsvítit
světla a znovu režisér František Mudra dal pokyn k vysílání a Zbyněk Průša
znovu vybídl sametovým hlasem hosty k vyprávění.
Mirko
Hanák nám rozdal po prvním vysílání na památku obrázky. Na štěstí psal
věnování na druhou stranu, protože my jsme je museli na opakované vysílání
přinést, a tak jenom já vím, proč je pod obrázkem krásného jezevčíka,
který mi visí nad psacím stolem, napsáno: „Haně Juračákové znovu a ještě
srdečněji Mirko Hanák.“ Když při psaní zvednu oči, dívá se na mě psí hlava
s neuvěřitelně živýma očima a připomíná mi ono první vysílání Lovů beze
zbraní v roce 1962.
Když bylo Lovům beze zbraní
dvacet let, chtěla jsem publikovat vzpomínku na tak významné vysílání.
Jenže tenkrát se každé škrábnutí muselo schvalovat a můj šéf, Jaromír
Blažek, mi to zakázal. Též už je dávno na pravdě Boží, stejně tak jako
všichni první „lovci“. Jsem zvědavá, jak jim to tam někde nahoře
vysvětluje. |