Lovy beze zbraní

Pořad, který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal 23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční.

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ - vypra­věčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem byl „zákaz“.

Kdykoliv zavřu oči a dám mozku povel lovy, uvidím jejich první aktéry, kteří zasedli v lovecké chatě kolem stolu. Spisovatel Rudolf Luskač, ten vyprávěl o setkání se sněžným mužem, fotograf Sláva Štochl, jehož snímky o kanibalismu štik proběhly tehdy celým světem a od něhož jsem se po prvé dověděla, že rybář není tichý blázen, ale romantický pozo­rovatel přírody. Ilustrátor Mirko Hanák, chlap s mírou nejmíň metr devadesát, pod jehož obrovskýma rukama se rodily ty nejněžnější čáry, které oživovaly les a jeho obyvatele. Potom nestárnoucí pozorovatel přírody spisovatel Jaromír Tomeček, který jediný z nich se dožil devadesátky. I opravdoví myslivci tam byli. František Fric, lesní inspektor, ale také autor knihy Kudu větevnice. Potom vedoucí polesí Šindler a Krčmář. Tele­vizi zastupoval kameraman Milan Vilím. Společnost uzavíral herec Luděk Eliáš, který četl nádhernou příhodu z knihy Michaila Prišvina Jak mi sloužil Pan.

Úspěch byl nevídaný. První dopis přišel od Jana Wericha, dodnes opatruji hodnocení Karla Hájka, přišly dopisy od mnoha diváků. Všichni si přáli opakování. Nebylo to tak jednoduché jako dnes, kdy máme k dispozici dokonalou záznamovou techniku. Zbylo jen to, co si kdo zapama­toval, ostatní se rozplynulo a zmizelo v nenávratnu.

Radovali jsme se z tak veliké divácké přízně a chtěli jsme divákům vyhovět. Termín reprízy byl stanoven na 26. prosince, na Štěpána. A tak v době, kdy ve všech domácnostech vládl vánoční klid a mír a všichni posedávali u svátečního stolu, sjeli se opět účastníci z Prahy, z Brna, z Ostravice a z Jeseníků. Znovu se postavila ve studiu lovecká chata, znovu se „zapálil“ V krbu oheň pro „promrzlé lovce“, na stole se kouřilo z hor­kého čaje, kameraman Jiří Štaud nechal rozsvítit světla a znovu režisér František Mudra dal pokyn k vysílání a Zbyněk Průša znovu vybídl sametovým hlasem hosty k vyprávění.

Mirko Hanák nám rozdal po prvním vysílání na památku obrázky. Na štěstí psal věnování na druhou stranu, protože my jsme je museli na opakované vysílání přinést, a tak jenom já vím, proč je pod obrázkem krásného jezevčíka, který mi visí nad psacím stolem, napsáno: „Haně Juračákové znovu a ještě srdečněji Mirko Hanák.“ Když při psaní zvednu oči, dívá se na mě psí hlava s neuvěřitelně živýma očima a připomíná mi ono první vysílání Lovů beze zbraní v roce 1962.

Když bylo Lovům beze zbraní dvacet let, chtěla jsem publikovat vzpomínku na tak významné vysílání. Jenže tenkrát se každé škrábnutí muselo schvalovat a můj šéf, Jaromír Blažek, mi to zakázal. Též už je dávno na pravdě Boží, stejně tak jako všichni první „lovci“. Jsem zvědavá, jak jim to tam někde nahoře vysvětluje.