| 
       
       Pořad, 
      který se mi zapsal do paměti stejně silně jako mnoha divákům, se vysílal 
      23. listopadu 1962. Zrodil se v hlavě dramaturga Jaroslava Müllera. Nápad 
      v podstatě velmi jednoduchý, ale na svou dobu revoluční. 
      Do útulné chaty, jejímž autorem 
      byl výtvarník Divadla Petra Bezruče Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ - 
      vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování 
      výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém 
      zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl 
      řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem byl „zákaz“. 
      Kdykoliv zavřu oči a dám mozku 
      povel lovy, uvidím jejich první aktéry, kteří zasedli v lovecké chatě 
      kolem stolu. Spisovatel Rudolf Luskač, ten vyprávěl o setkání se sněžným 
      mužem, fotograf Sláva Štochl, jehož snímky o kanibalismu štik proběhly 
      tehdy celým světem a od něhož jsem se po prvé dověděla, že rybář není 
      tichý blázen, ale romantický pozorovatel přírody. Ilustrátor Mirko Hanák, 
      chlap s mírou nejmíň metr devadesát, pod jehož obrovskýma rukama se rodily 
      ty nejněžnější čáry, které oživovaly les a jeho obyvatele. Potom 
      nestárnoucí pozorovatel přírody spisovatel Jaromír Tomeček, který jediný z 
      nich se dožil devadesátky. I opravdoví myslivci tam byli. František Fric,
      
       lesní 
      inspektor, ale také autor knihy Kudu větevnice. Potom vedoucí polesí 
      Šindler a Krčmář. Televizi zastupoval kameraman Milan Vilím. Společnost 
      uzavíral herec Luděk Eliáš, který četl nádhernou příhodu z knihy Michaila 
      Prišvina Jak mi sloužil Pan. 
      Úspěch byl nevídaný. První 
      dopis přišel od Jana Wericha, dodnes opatruji hodnocení Karla Hájka, 
      přišly dopisy od mnoha diváků. Všichni si přáli opakování. Nebylo to tak 
      jednoduché jako dnes, kdy máme k dispozici dokonalou záznamovou techniku. 
      Zbylo jen to, co si kdo zapamatoval, ostatní se rozplynulo a zmizelo v 
      nenávratnu. 
      Radovali jsme se z tak veliké 
      divácké přízně a chtěli jsme divákům vyhovět. Termín reprízy byl stanoven 
      na 26. prosince, na Štěpána. A tak v době, kdy ve všech domácnostech vládl 
      vánoční klid a mír a všichni posedávali u svátečního stolu, sjeli se opět 
      účastníci z Prahy, z Brna, z Ostravice a z Jeseníků. Znovu se postavila ve 
      studiu lovecká chata, znovu se „zapálil“ V krbu oheň pro „promrzlé lovce“, 
      na stole se kouřilo z horkého čaje, kameraman Jiří Štaud nechal rozsvítit 
      světla a znovu režisér František Mudra dal pokyn k vysílání a Zbyněk Průša 
      znovu vybídl sametovým hlasem hosty k vyprávění. 
      
       Mirko 
      Hanák nám rozdal po prvním vysílání na památku obrázky. Na štěstí psal 
      věnování na druhou stranu, protože my jsme je museli na opakované vysílání 
      přinést, a tak jenom já vím, proč je pod obrázkem krásného jezevčíka, 
      který mi visí nad psacím stolem, napsáno: „Haně Juračákové znovu a ještě 
      srdečněji Mirko Hanák.“ Když při psaní zvednu oči, dívá se na mě psí hlava 
      s neuvěřitelně živýma očima a připomíná mi ono první vysílání Lovů beze 
      zbraní v roce 1962. 
      Když bylo Lovům beze zbraní 
      dvacet let, chtěla jsem publikovat vzpomínku na tak významné vysílání. 
      Jenže tenkrát se každé škrábnutí muselo schvalovat a můj šéf, Jaromír 
      Blažek, mi to zakázal. Též už je dávno na pravdě Boží, stejně tak jako 
      všichni první „lovci“. Jsem zvědavá, jak jim to tam někde nahoře 
      vysvětluje.  |